Často slýchávám ze svého okolí otázky týkající se mé práce, potažmo práce všech „teréňáků“: „Proč chodíte do tak hrozných lokalit? Nemáte strach? A to si ti lidé nemůžou pro pomoc přijít sami?“. Argumenty a odpovědi na tyto otázky je těžké formulovat, obzvláště, pokud tazatel nemá o neziskovém sektoru mnoho informací a o tuto problematiku se moc nezajímá. Odpovědí by mohlo být: „Protože tomu věříme.“. Věříme ve skutečnost, že to není marná práce, věříme, že svou prací pomáháme nejen našim klientům, ale také veřejnosti. Protože do problémů se může dostat kdokoli z nás, stačí zapomenutá neuhrazená faktura, splátka, malý nedoplatek za služby a problém je na světě.

Když se k tomu přidají další osudové rány jako ztráta zaměstnání, rozvod apod., je člověk najednou v kolotoči problémů, ve kterých tápe. Dáváme lidem další šance a mnohdy je učíme po drobných krůčcích jak řešit pro někoho banální záležitosti. Představte si situaci, že jste vyrostli v nuzné rodině s pěti dalšími sourozenci. Vaše matka se celý život stará o své děti, v zaměstnání nikdy nebyla, otec má občas nějaký přivýdělek, ale potýká se se závislostí a oba rodiče se spoléhají na sociální dávky, i když pak mají nedostatek jídla, hygieny a sourozenci dědí ošacení jeden po druhém… Člověk vyrůstající v takovém prostředí nezná jiný život, pro něj je takový koncept žití „normální“, nic jiného nikdy nepoznal.